Tužky, pero, tuš a papír v košíku, Mad Meg vyráží na procházku; vtažena do hlubin Země, pohřbena pod rozkládajícími se těly, pronásledována hmyzími lidmi a lítou zvěří... přináší nám spatřené prostřednictvím svých kreseb.

Harmonický a zároveň hrůzyplný svět Mad Meg odráží naši dobu a společnost. Její tableaux de digestion (zažívací obrazy) inspirované díly velkých mistrů dějin umění (Rembrandta, Rubense, Jana Van Eycka, Filippa Lippiho, Pietera Brueghela, Hieronyma Bosche…) nás vtáhnou do štiplavého smradu pekla, kde se grácie stávají fúriemi a kde lekci anatomie střídá lekce pornografie.

Do obrazu Les Trois Garces (Tři fúrie) zakomponovává Mad Meg Poslední večeři Leonarda da Vinci, Grünewaldův Issenheimský oltář, Goyův Kolos, de Zurbaránovu Veroničinu roušku a de Andradeho Louvre — takové množství malířských, fotografických a náboženských odkazů upoutá naši pozornost a zanechá po sobě pocit déjà vu nebo hořkou pachuť v ústech. (+)

Umělkyně neustále přemítá nad souborem malířských referencí, dopodrobna je zkoumá, aby pak sama poskládala své obrazy do nejmenších detailů. S jasným cílem prosazuje zaníceně svou techniku. Od roku 2001 používá vědomě k utřídění svých nápadů a rešerší skicáky, které nazývá carnets de digestion (zažívací skicáky). Na 450 stránkách dvanácti skicáků přeplněných kresbami a texty reaguje ještě zatepla na současné politické, ekonomické a sociální dění — přípravná práce na její budoucí tableaux de digestion (zažívací obrazy). Le Jardin des Délices (Zahrada rozkoší) je svého druhu syntézou těchto kresebných cvičení: dantovská vize současného světa, živeného neřestmi naší zprzněné společnosti, kde nejslabší jsou mučeni a drceni represivním systémem.

Mad Meg dává průchod svému rozhořčení i mimo své tableaux de digestion: v roce 2004 začíná v podobně kritickém duchu kreslit sérii sedmi komiksů s názvem Les contes de faits (Pohádky ze života). Hluboce zasažena mezinárodním děním a francouzskou politikou, komentuje obojí nelítostně, byť s velkou dávkou humoru. Vrací se k pohádkám svého dětství a mění zákruty jejich děje tak, že výsledek je na hony vzdálený pohádkám se šťastným koncem. Spojení s divy a zázraky zde mizí, Mad Meg nechává své postavy žít a umírat obdobně jako v reálném světě. Zápletka příběhu zůstává stejná, ale odehrává se v kontextu války, chudoby a politické zlovůle. Záporní hrdinové tradičních pohádek zde zaujímají místo těch dobrých a ničí poslední špetku naděje na šťastné vyústění.

Oba její rodiče studovali dějiny umění a Margot dítě, alias Mad Meg umělkyně, strávila dětství kreslením a obdivováním obrazů Hieronyma Bosche v knihách o umění z knihovny svých rodičů. Milovala kreslení, kterým jako malé děvčátko zaháněla nudu a povolovala uzdu své fantazii. Díky němu si brzy utvořila svou vlastní identitu. Její recept na štěstí byl prostý: tužka a papír daly volný průchod její představivosti a kreativitě.

Podobně se osud Margot odvíjí i při studiu výtvarného umění: po krátké epizodě na pařížské škole výtvarných umění École des Beaux-Arts (kde poprvé objevuje moderní a současné umění) se věnuje už jen kreslení. Jejím hřištěm se stávají botanické zahrady, ZOO a muzea anatomie, jejími předlohami pak kostry a těla, dohromady utvářející pestrý svět plný kuriozit. Mad Meg kreslí každý den, až se to pro ni stane druhou přirozeností srovnatelnou se základními lidskými potřebami: spánkem, jídlem nebo pitím.

Svými carnets de digestion, svého druhu deníky, zahajuje v roce 2001 svá učednická léta. Zatímco někteří lidé se vyjadřují prostřednictvím psaného slova, Mad Meg dává přednost kresbám, které ji pomáhají lépe snášet život. Tomu jejímu odpovídá následující filosofie: „Příjemné věci se mají prožívat, protože je mnohem zajímavější je prožít než nakreslit.“

S přesvědčením, že o příjemných zážitcích toho není mnoho co říci, přemítá Mad Meg nad svým životem, svými nočními můrami a nepříjemnými zážitky. Její tvůrčí život rytmizují období horečné aktivity a následná období prázdna, sloužící k „přetrávení“ událostí a zrání. Pro lepší pochopení jejího způsobu práce předkládám historku, kterou mi jednou vyprávěla: V roce 2004 začala hrát on-line hru Eve online. Hra ji úplně pohltila a Mad Meg nedokázala celých šest měsíců dělat nic jiného. Jednoho dne se pak z ničeho nic probudila a pustila se do velkoformátové kresby. V tomto momentě začala pracovat na cyklech patriarches (patriarchů) a tableaux de digestion. Využila při tom materiál, který už měla v carnets de digestion. Jako kdyby Mad Meg s někým té noci rozmlouvala a ten někdo jí musel dobře poradit.

Díla Mad Meg přenášejí překvapivý pocit: zjevnou zralost, sice krajně temnou, ale ruku v ruce s bezvadnou technikou kresby, což divákovi umožní nechat se jednoduše ukolébat... trochu jakoby smrtí.

„Nemá smysl být pesimista, protože to horší je vždy jisté.“

Noelle Papay
www.noellepapay.com
z francouzského originálu přeložil Luděk Liška